Už několik let zdobí můj stůl v kanclu bronzová soška Buddhy. Umístil jsem jí kdysi úhledně na stojan monitoru, aby mi byla stále na očích, a připomínala mi klid a mír. Klid se hodí zejména ve chvílích, kdy se mi ho v prostoru mezi židlí a klávesnicí akutně nedostává, a mír taky není k zahození (poznámka autora: pracovní stres je větší problém než globální oteplování, ale ještě jsem neviděl, že by proti němu někdo demonstroval nebo vyhlásil stávku). Často jsem si při pohledu na malou sošku říkal, jestli vůbec funguje, že jsem si pro sebe měl koupit mnohem větší, nebo rovnou dvě.
Buddha si donedávna poklidně seděl a meditoval na svém místě, bez hnutí, jak to ostatně dělávají i živí Buddhové, když na ně někde náhodou narazíte. To se změnilo jednoho rána, kdy jsem sošku nalezl posunutou o pár centimetrů stranou. O několik dnů později opět, Buddha dokonce ležel hrubě povalen na boku, aniž by ho to ovšem vyvedlo z míry. Stále se usmíval. I další dny se to opakovalo. Pokaždé, když jsem ho vracel zpět na správné místo, kroutil jsem nevěřícně hlavou. Dost mě to štvalo, což je emoce s klidem a mírem neslučitelná. Moje Ego křičelo, že na Buddhu se nikomu bez dovolení nesahá! Vzhledem k tomu, že se v kanceláři začaly dít i další podivnosti, například přes noc mizely špinavé hrnky od kafe, padlo mé podezření logicky na uklízečku. Uklízečky jsou nevyzpytatelné bytosti s klíčem od kanclu, a nikdy nevíte, co vám provedou.
Pravda na sebe nenechala dlouho čekat. Onoho dne jsem se v práci zdržel déle než obvykle, když znenadání ve dveřích zarachotil klíč, a do kanclu vstoupila drobná paní uklízečka. Hned ve dveřích strnula překvapením nad mojí přítomností, rychle se však vzpamatovala, a pustila se do úklidu jako bych tam vůbec nebyl. A tak jsem na vlastní oči spatřil, jak jedním rázným pohybem setřela prach z desky mého stolu. Vlastně to byla taková hadrová tsunami, která se přehnala po stole, a milého Buddhu nemilosrdně smetla a odhodila pryč z jeho posvátného místa. Zajímavé bylo, že to paní uklízečku nechalo v naprostém klidu. Rozházené věci na stole prostě neřešila. Už jsem jí chtěl něco říct, ale pak jsem místo toho demonstrativně před ní věci urovnal do původního stavu, a byl na sebe pyšný, jak příkladně zvládám krize všeho druhu. Jenže pýcha nebyla na místě, stejně jako moje soška za pár dnů po dlaším úklidu…
Už je to několik měsíců, a příběh pokračuje dál, stále dokola, jako mexická telenovela. Vracím trpělivě sošku zpět, ale už mě to neštve, protože jsem pochopil, že mě tak Buddha a paní uklízečka učí žít v klidu a míru. Ono to totiž funguje, jenom jinak, než jsem si původně myslel.
Napsat komentář