„Včely jsou jako lidé. Také se bojí a cítí neštěstí. Včelám můžete rozbít domov, ale neuděláte jim bolest jako člověku. Začnou hned stavět nový.“ Československý film z roku 1967 Františka Vláčila a Vladimíra Körnera, temný příběh Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide, řádových rytířů z třináctého století. Podle mě jeden z nejlepších našich filmů, výjimečný v mnoha směrech. Jeho filozofická a náboženská tématika nemusí být pro každého.
Stručný děj: Pán z Vlkova se na své tvrzi podruhé žení, nevěstou je mladičká dívka Lenora. Jeho syn Ondřej svatbu naruší zlomyslným vtipem, a otec ho v záchvatu vzteku téměř zabije. Když prosí Pannu Marii o synův život, zaslíbí ho „službě ku její slávě“. Ondřej se uzdraví, a kdesi na Severu vstupuje do řádu Německých rytířů. Zde se spřátelí s rytířem Arminem von Heide (Jan Kačer). Děj se posune o několik let dopředu, kdy je Ondřej (Petr Čepek) již dospělý. Neúspěšný pokus o útěk jednoho z řádových bratrů Rotgiera (Josef Somr) inspiruje Ondřeje, kterému se uprchnout podaří, a který se vrací domů s touhou žít normálním životem jako dřív. Armin von Heide se vydá Ondřeje hledat, odhodlán přivést ho zpět. Ondřej v rodné tvrzi nalezne už jen svojí „matku“ Lenoru (Věra Galatíková), jeho otec před časem zemřel. Ondřej se obtížně vrací do běžného života, pokouší se obnovit zpustošenou tvrz, plánuje svatbu s Lenorou. Fanatický Armin je mu však v patách, za „záchranu“ Ondřejovy duše nakonec obětuje tu svojí.
Autorem scénáře je Vladimír Körner (moje první kniha od něj byla „Lékař umírajícího času“ o doktoru Jeseniovi, mimochodem v seriálové podobě hrál Petr Čepek Jesenia a Jan Kaček Šlika). Scénář k Údolí včel je jednoduše geniální, není v něm jediná zbytečná věta, strohé dialogy a monology postav postupně vykreslují příběh i charaktery postav poetickým a výrazně divadelním způsobem. Vše plyne téměř bez emocí, pro někoho nudným tempem, ale s narůstající hloubkou, nezadržitelně k tragickému konci.
„Zprvu tě sevře chlad, pak přijde bolest. Když ji překonáš, tělo zůstane zbité dole, ale tvoje mysl stoupne svobodná, vysoko nad vlastní slabostí i nad ubohostí lidí.“
František Vláčil, mimořádně nadaný český režisér, ve filmu využívá řeči symbolů. Například včela v úvodních titulcích, křesťanský symbol Panny Marie, je zobrazena v negativu, čímž naznačuje, že ve Vlkově (v „Údolí včel“) nepanuje její energie ale její opak. V tomto smyslu i jméno Vlkov jistě nebylo náhodně zvoleno. Při scéně v moři řekne Ondřej Arminovi, že jeho ruka je studená, „jako by v ní nebyl život“, Armin odpoví: „jedině utrpení přibližuje k Bohu!“ Komtur později Arminovi vytkne jeho studené ruce, kterými mu podal plášť. Studené ruce ukazují na nepřítomnost lásky, která je příčinou Arminova fanatizmu. Scéna ulovení srny psí smečkou symbolizuje pudovou syrovost a živočišnost světa, ke kterému se vrátil Ondřej, a který kontrastuje se životem v církevním řádu (scéna lovu je prokládána zpěvem dětí, které na tvrzi slaví „pohanské“ Letnice). Podříznutí ulovené srny lovcem Jakubem předznamená tragédii na konci příběhu.
Zaujalo mne opakování obrazů v průběhu filmu, kterými Vláčil zvýrazňuje různé souvislosti příběhu. Ondřej, který přichází na otcovu svatbu, stojí v otevřené bráně tvrze. Stejný záběr vidíme při Ondřejově svatbě, když dorazí Armin (oba přinášejí nevěstě neštěstí a zkázu). Během své svatby Ondřej překročí stůl stejně jako to udělal jeho otec na začátku filmu. Armin je dvakrát sražen k zemi, s krví řinoucí se z úst (když se pokouší proti jeho vůli „zachránit“ Ondřeje), Rotgier i Armin udělají před smrtí stejné gesto rukama (umírají za vědomé porušení pravidel řádu, a oba stejnou smrtí). František Vláčil dokonce původně zamýšlel, že by obě postavy, tedy Ondřeje i Armina, hrál jako dvojroli Jan Kačer.
Podobně pracuje film s hudbou. Nádherně provedené gregoriánské chorály (pro chorály mám obecně slabost) německý Christ ist erstanden „Kristus vstal z mrtvých“ a latinský Domine Deus meus, in te speravi „Pane, můj Bože, v tebe jsem doufal“ významově spojují důležité scény a výrazně umocňují jejich atmosféru. Kromě chorálů ve filmu slyšíme flétnu pastýře, zpěv dětí při oslavě Letnic, nebo muzikanty na svatbě (jeden z nich je Jiří Stivín!).
Autorem hudby je legendární Zdeněk Liška. Soundtrack vyšel v roce 1996, bohužel pouze sejmutím a rekonstrukcí zvukové stopy z kopie filmu (originální zvuková stopa se nedochovala). Nešlo tedy od hudby oddělit mluvené slovo a další filmové zvuky, což je velká škoda. Za kamerou stál František Uldrich. Pro Údolí včel jsou typické velmi světlé záběry, někdy až přeexponované (například interiér kostela, kde rozmlouvá Armin s farářem Blasiem), a pečlivá kompozice každého záběru. Film je černobílá vizuální lahůdka.
I po stránce herecké je film nadprůměrný, tady je asi zbytečné se rozepisovat. Začínající Petr Čepek je za svojí roli právem opěvován, a skutečně si jako vnitřně rozpolceného Ondřeje s uhrančivým pohledem neumím představit nikoho jiného. Vybrat nejlepší scény je těžké, protože to jsou prakticky všechny. Čepek, jako Ondřej, je výborný při rozhovoru s Arminem na pláži, na mýtině před bitkou s uhlíři, při svém návratu na tvrz, a samozřejmě jeho závěrečná scéna s Arminem a psy. Osobně se mi hodně líbí Jan Kačer jako Armin von Heide, což byla podle mě jeho životní role. Asi nejzajímavější scény jsou koupání v moři, rozhovor s komturem, rozhovor se slepou dívkou, rozhovor v kostele, a samozřejmě závěrečná scéna ve tvrzi. Velmi zajímavě, žensky, hraje Věra Galatíková, kterou jsem v podobné roli v jiném filmu neviděl. Za povšimnutí stojí, že všechny šlechtické postavy se k poddaným chovají povýšeně, každá jiným způsobem. Dobře podané jsou i všechny vedlejší a malé role, nevadil mi mezi nimi nikdo, dokonce ani Pavel Landovský. Abych jenom nechválil, bojová scéna s uhlíři není úplně dokonalá, je poněkud zvláštní, s opakovanými záběry a podivnou choreografií, film ale nekazí.
Vše dohromady, skvělá režie, promyšlený scénář, úžasná hudba a zvuk, skvělí herci, i téma, které je mi blízké, dělají z Údolí včel skutečně výjimečný film. Několik let po jeho natočení vznikla i stejnojmenná kniha, a ač knihy bývají lepší, v tomto případě doporučuji rozhodně filmové zpracování.
